Dneska je to 75 let od nacistického řešení studentské otázky. Nebo taky 25 let od zlomového okamžiku moderních českých dějin. Všechny noviny jsou plné úvah nad tím, co posledních 25 let znamenalo, co se za tu dobu změnilo, k lepšímu, k horšímu. A taky všichni hoří vášní vůči demokraticky zvolenému prezidentovi.

25 let, to už je dlouhá doba. Pokud mohu mluvit sama za sebe, tak jsem se za tu dobu naučila mluvit, chodit, používat WC. Taky mám maturitu, vysokou školu, základní pracovní zkušenosti. O tom, co se v Pražských ulicích dělo před 25 lety mi nikdo nic neřekl. Svoboda, které pro mé nejstarší přátele a známé byla přelomová a pro ty středněvěké úžasná, je pro mě životní realitou. Všechny "děsivé" události 90. let se o mě jen lehce otřely, primárně je mám v paměti ve formě emocí a pudových reakcí, sekundárně si je propojuju s tím, co si dnes o té době čtu. (Pamatujete si na billboardy s lebkami, když jsme měli vstoupit do NATO? Pamatujete si na Kosovo? Pamatujete si, když byli prezidenti premiéry? A co kuponové knížky? Co vážná nemoc Havla? Co Gumáci, Česká soda?)

Zatímco jsem byla 17. 11. 1989 nakojena a uložena do postýlky, zatímco mí rodiče měli za sebou další obyčejný den, někde na dalekém západě (v Praze) se děly věci. A ty se děly tak dlouho, až dorazily spolu s Klausem do našeho "městečka", já na kočár vyfasovala trikoloru a maminka se cítila jako součást dějin na místní demonstraci. Co víc bych měla vědět? Na základce ani na gymplu se takové věci neřešily. Prostě se něco událo, je to moc nedávno na to, abychom na to měli názor. Jen jednou nám řekli o roce 1939. A co taky chtít od profesorů, kteří si 15 let po události nejsou úplně jisti tím, jak to vlastně bylo, kteří vše sledovali v televizi? Co chtít od profesorů, kteří v úctě a bázni vůči stranickému aparátu vychovávali už mé rodiče? Až teď si říkám, jak se asi mohl cítit "náčelník" Pavel Sikora, tělocvikář, studenty pozažován za zatvrzelého soudruha, člověk kterému ruské tanky narušili pubertu a když pak za normalizace nastoupil jako učitel, byl vytrvalým nátlakem okolí donucen zbavit se svých blond kučer?

O tom, co se dělo před 25ti lety jsem nevěděla nic víc, než že to byl převrat a bylo to důležité. Najednou je ale revoluce dospělá, a já jsem ta generace, která je dospělá s ní. A něco bych o tom přece měla vědět.
Stejně jako média a "dospěláci" cítím, že je něco špatně. A že je třeba s tím něco udělat. Něco. Něco co prostě asi někdo vyřeší?

Dneska jsem procházela městem, potkávala rodiče s dětmi - všechny ty muže a ženy, kteří díky revoluci mohli studovat, co chtěli a cestovat a být úžasní. Ti se věnovali dětem a svým přátelům. Byli tady také starší lidé, kteří vzpomínali na to, jaké ty dny poté byly, jací byli oni sami. A pak studenti a postustudenti, všichni ti kteří pronikají na pokrizový pracovní trh. Mluvili o současnosti a budoucnosti. O lidských právech, nekonzumu a slušnosti.

Mnoho lidí cítí, že je něco špatně. Svoboda vypadá tak, že ve státní svátek část lidí sedí za kasami obchodů, vzpomínková akce je organizovaná médii, všude blikají reklamy a dav protestuje proti demokraticky zvolenému prezidentovi. (Díky Bohu za svobodu. Můžou protestovat. A já si můžu potichu i nahlas myslet, že je to pán ostudný a trapný, ale ža nebudu vystupovat proti lidem, kteří ho považují za slušného a úžasného. I když i to něco vypovídá o těch lidech...) Na to ale, aby už "to špatně" nebylo špatně, nebude stačit jenom protestování. Je třeba odpovědět si, zjistit, co je špatně - a nezapomenout u toho na "kdo, když ne my, kdy, když ne teď". Kdo nadává na kleptokracii, nechť se sám zamyslí nad tím, kde kdy a co "ochcal" a měl z toho prospěch. Kdo je proti ničení přírody, ať se zamyslí nad svým užíváním aut a letadel. Kdo je pro lidská práva, ať zváží, nakolik je jeho šatník vyroben polootrockou prací. Kdo je pro zachování českého národa v počtu a barvě, ať se především zaměří na vlastní reprodukci, a až pak si dovoluje otevírat ústa na ty ostatní. Komu vadí zneužívání sociálních výdobytků, nechť si spočítá, o kolik let protahuje studium.

Zapálila jsem svíčky u pomníků a pomníčků, poděkovala jsem. Přečetla jsem si všechny aktuální články, zavolala jsem rodičům. Doufám, že když se budu snažit, že se to nevrátí, že bude lépe. Přesto ale mám intenzivní pocit, že doba mého života se odehrává v kulisách rostoucího konzumu za každou cenu, extrémního tlaku na zisky, na růst ekonomiky a na zaměstnanost. Rostoucí HDP je mantra, ale nikdo neví, proč musí pořád jen růst. Kam zmizely hodnoty? Hodnota rodiny, vzdělání, mezilidských vztahů? Kam zmizela solidarita, odpovědnost, soucit? Nebo že by tady nikdy nebyly? Že by to byly v "západním" životním stylu jen vzácné projevy nebývalé deviace? Nemyslím si.

Jestli před 25 lety generaci našich rodičů stačilo vyjít do ulic a stávkovat, nepočítejme s tím, že dnes bude stačit totéž. Nezapomínejme, že proti "dobru" už nestojí vládnoucí třída, ale celá většinová společnost, pro kterou vlastní pohodlí a zábava představují větší hodnoty, než pravda, láska a svoboda. A nebo to tak není? Kde je pravda? Kde jsou stěny mé bubliny? A jak to vnímáte vy, ostatní?