DURDUIN

Je Velký pátek. Obloha se zatáhla, jako by chtěla brečet. Zvony mlčí. A kdesi v horách, kde lidé ještě žíjí v prastaré melodii svátků a pověr, se neslyšně otevírají jeskyně, plné pokladů. A někde ještě dál, loužemi, prochází bosé nohy těch, kteří se důtkami a pod kříži zbavují hříchů. A někde v daleké minulosti, a v přáních, snech a víře milionů, na vrcholku hory, znova a znova umírá ten, kterého si zvykli zvát spasitelem, a jehož krví a vyslovováním jeho jména si zvykli smívat ze sebe prach vlastního svědomí. Celá ta konstrukce, tak dobrá, tak špatná. A děda dnes nepracuje, jen pustí ovce do zahrady na zelenou trávu, a babička uvaří něco postního, jestli vůbec uvaří. Nad lesem je ticho, potok tiše klokotá, a hlína puká suchem. A třeba je teplo, a včely bzučí před úly, neznalé velkého svátku... Já sedím v práci. Obrazovka počítače neznatelně bliká, déšť na okně kreslí stříbrné čárky. Je klid. Klid všude kolem, jen uvnitř to vře i studí. I když tak daleko nedohlédnu a slova se ke mně nedonesou, trochu závidím těm, kteří dnešek tráví v připomínce dávných dob a ve skrumáži symbolů. To ticho kolem a jasně šedé nebe, objasňují všechny mé hříchy, prosvětlují zapomeuté kouty svědomí a všechno to nevyřčené, nevyřknutelné, mě tlačí k zemi. A v tom světle se ostatní jeví stejně čistí, jako já špinavá, omytí dávnou obětí a prastarými verši, se srdcem lehčím než pírko, na misce vah. Ale pro mě není soudce, v mém světě není hříchu, všechno je špatné i dobré, jen dnes najednou dobré mizí. Napínám se k těm, kteří jediní smí udělit trest i odpuštění, ale v mém světě není zpovědních budek ani tajemství. A i kdyby měli v rukách žhavý kov, třeba budu i ochotně stát, pro jejich útěchu. Ale v mém světě není duše, a ten svět není jen můj, jsem jen kořenem stromu, který nemůže být přetnut bez toho, aby se zachvěly listy na vrcholku, a poplašeně vylétly sýkorky a kosi. A ani litovat nelze, protože sliby by byly plané, protože nad nimi stojí mocnější. Svázat ruce, zašít rty, na nohy těžká závaží, udržte mě v nečinnosti, rod trpný místo činného, sedět a čekat, čekat a sedět, trpělivě a pilně, na pokraji propasti, každým nadechnutím se blíží pád, a jen čas, než zesílí ten tenký kmínek, jen letopočet je to, co může být změněno. ........ Děkuji ti. Tobě, s duší sevřenou, mezi nenávistí a láskou a sny a realitou, pomstou a odpuštěním. Chtěla bych doufat, že se nikdy nesetkáme...