(Pozor! Tento příběh není určen pro příliš citlivé povahy. Obsahuje brutální scény a jednání, které se neslučuje s obecnými zvyklostmi.)

V pondělí jsem se nechala přemluvit k akci a opět se pustila do spolupráce s mou milovanou Marcelkou. Marcelka je děvče plné nespoutané energie, osud nás spojil před více než dvěma lety a co osud spojil, to ani šílenství nerozdělí.

To nerozdělí ani cesta kdesi do Čimic.

To nerozdělí ani ubohé zvířátko.

Tahle příhoda vypovídá o tom, že pokud si někdy myslíte že jsem "tak docela normální", pak to může být i iluze.

U zastávky Čimický háj jsem neodhadla kde je sever a zabloudila do míst, kde jsem pravděpodobně neměla co pohledávat. Bloudila jsem po místním sídlišti a bloudila bych běžným způsobem dál, kdyby paní přede mnou nesešla z chodníku do cesty a do čehosi tam nezačala dloubat. To cosi se snad i lehce pohnulo, paní dloubání nechala a odešla, pravděpodobně znechuceně. To cosi zaujalo mou pozornost.
Asi jsem příliš hodná holka, ale už od školky jsem zachraňovala žáby z rukou tyranů, pohřbívala mrtvé vrány a přenášela pulce z vysychající kaluže. I dneska se mnou pohne holub sražený vlakem, čekající v kolejišti Hlavního nádraží na smrt, ani po dvou měsících mi z paměti nevymizel obraz slepýše, bojujícího o poslední kousky života po setkání s cyklistou.
Veverka ležela uprostřed cesty, lehoučký tvoreček sražený autem, už nedýchal. Představa, že po cestě projede další motorista a z nebožky veverky bude krvavá placička, se mi opravdu nelíbila. V ubrousku jsem ji přenesla do křoví (ubrousek vyhodila) a bloudila po sídlišti dál. Chudák veverka, chudák já, ztracená kdesi v Čimicích, sáhla jsem po mobilu a snažila se dovolat Marceli o pomoc. S mobilem v ruce hlásícím nedostupno volanému subjektu jsem se vydala zpátky na zastávku a cestou mě napadlo zavolat sestře. Postupně se k nám stěhuje, studuje evoluční biologii a nedávno absolvovala stáž u paní taxidermistky. Tušíte správně. Na focení jsem se vydala s ubohou veverkou v tašce.
Nemůžete se divit, že vzniklé výtvory nejsou tak úplně na denní nošení. I když...nakonec jsem se odlíčila jenom částečně. Bylo zajímavé pozorovat jak se mě i dospělí muži v Albertu bojí...

PS: Prosím, nerozbalujte pečlivě zabalený balíček s nápisem Veverka, který je v mém mrazáku.
(Pokud tedy nechcete opravdu vidět mrtvou veverku, nejste vycpavač a nechystáte se na preparaci. Já se toho ubožátka nebojím, ale pokud si ho sestra přemístí někam jinam než do šuplíku s pečivem, budu jí dost vděčná. Uf. )