Píšu vám od svého stolu, od svého počítače, z bytu ve kterém bydlím se svým "mužem".
Trocha té nostalgie při pondělku.

O víkendu jsem byla doma. Ta malá postavička v zrcadle. Touhle zatáčkou obvykle projíždím jako zabiják...teď ne. Moje máma odmítá nosit boty na podpatku, celá obec je rozkopaná, protože dělají kanalizaci, bahno je i tam kde by vůbec nemělo být, na úzkých cestičkách se míjíme s tatrovkami a uprostředka jedné stojí veliký bagr a hned za ním ... díra ve velikosti osobního auta přes celou cestu. Past na mamuty pro ty, co to z opačného směru neubrzdí a včas neodbočí.

Chtěla jsem muži ukázat město a místa, kde jsem vyrostla. Hrčavu už zná, Třinec nikoli.
Kolem tohohle domu pojedete, pokud se vydáte po E11 na Slovensko. Jenom ho minete z jiné strany. Jako děti jsme snili o tom, bydlet v něm. Stojí hned vedle školy. Ale lidem kteří v něm žili moc štěstí nepřinesl. Rozvody, násilí, dětský domov...naposledy, než umřela stará majitelka tam s ní žil její vnuk. Kolovaly zvěsti o tom kolik pěstuje doma ve skříních zeleně... Nevím jestli sedí. Jsem ráda že jsem ho už 5 let nepotkala...okna jsou vybitá, stromy pokácené, dětství pryč.

Cesta ze školy. A do školy. Balkóny ze sklololaminátu, červená podezdívka. Pach omítky, schody do přízemí, rychle vyběhnout do prvního patra, tiše kolem sousedky a pak do druhého, zabouchat na dveře a svézt se po vyšoupané rohožce, původně z kokosových vláken. Tři dvorky za sebou, každý rozdělený do čtyř rohů, a tři rohy byly mým rajónem. Teda nejen mým. Ti lidi co se mnou tehdy hráli fotbal jsou nastávajícími otci, ti co se mnou seděli na klepači si už odklepali bakalářský titul...

Vlastně jsem přijela proto, že moje nejmladší sestřička měla 18 let. Upekla jsem dort, nabarvila marcpán a z něho uplácala růžičky. Pamatuju si jak jsem jí vyráběla před několika lety dort poprvé, ananasový výtvor který vypadal jako... pohyblivý kopec karamelu...(opradu se hýbal a roztékal)

Markétka si přála rudé gladióly. Před tím než je máma odřízla ze svého pečlivě střeženého záhonku, si sestřička odsloužila svou šichtu. Je recitátorka. Málokterá svatba v Třinci se obejde bez jejich veršů.

Večer mě čekal metal. Barrocko fest. Náš ocelářský kraj je domovem dobrého metalu a mnoha metalistů. Mimo jiné mého bývalého a jeho "ženy". Šla jsem se pochlubit, podívat se na známé tváře, poslechnout si trochu toho organizovaného hluku naživo. Ano, už jsem velká holka, po dvou písničkách jsem si hnula krkem... A bývalý už je taky velký kluk. Kam se poděla ta jeho tehdejší animální přitažlivost. Žena, se kterou bydlí, ho drží pod krkem a tak je to věčný souboj rebela a obtloustlého tatíka. Všichni stárneme.

I Maruška stárne. Jsou jí čtyři roky a je to taky velká holka, babička by řekla "na vdávání". Prý vypadá jako já v jejích letech, i když jsem v tom čase nosila vlasy na hříbka. Její bráška-dvojče už je krátkovlasý kluk, žádné mrně s lokýnkama.


Jenom babiččin obývací pokoj je pořád stejně vzdušný. Snad možná více. Za ty roky už toho tolik zažil. Ale květiny kvetou a někdejší pach smrti uletěl.

Pohled z okna kuchyně. Mohla bych ho fotit pokaždé co tam sedím a kochám se. "Před sebou máte Slovensko, trochu na levo trojmezí a úplně nalevo Polsko." Vysvětloval by asi všem dědeček, kdyby nebyl hluboce uražen...

Je to už docela dávno co postavili obchvat Mostů u Jablunkova. Cesta je tak o dost rychlejší, ovšem nikoli bezpečnější. Kamiony které přijíždějí ze Slovenska vytloukají do asfaltu obrovské díry a tak se vždycky, když mám pedál na podlaze a červené autíčko si chrochtá svých 90km/h, musím pekelně soustředit.

Třinecké nádraží je zvláštní. Je čisté, jednoduché, vytopené. Téměř funkcionalistické. Občas tam spí bezdomovci, protože v azylovém domě, který jen půl hodiny chůze, nesmějí pít alkohol. Teta říká, že jsou to potvory, za topení si schovávají kartony na spaní a pak jsou agresivní, když jim je uklízečka vyhodí.

...

Zítra do Prahy přijede Zuzka, moje sestřička, zapsat se na vysokou školu. Bude tady žít na koleji, v centru, ale v podstatě nedaleko ode mě. Maki zatím doma bude dělat autoškolu, Bažantku, učit se, maturovat...a pak zůstanou rodiče doma sami.

Už jsme prostě opravdu velké holky.