Brr

16:02

Tak pomalu začíná zima.
Pánové v novinách se diví, co to, sníh v polovině října, ale my goroli víme své. Jakmile se přiblíží 16. říjen, žádný meteorolog nám nenamluví, že rukavice můžeme nechat doma. Po Jadwidze v Beskydech naplno propuká podzim. Teploty nad 15°C se stávají vzácností, zlatě zbarvené buky začínají opadávat, kaluže a bláto číhají na každém rohu a ani v centru města si člověk nevystačí s běžnou městskou obuví. (Nevěřili by jste, jak jehlové podpatky reagují na mokré listí na chodníku.)

V tomto čase ještě více vyniká zvláštní duch kraje. Neskutečné, barevné a divoké kreace obyvatel pracujících venku ostře kontrastují s maloměstskou „elegancí“ těch, kteří čekají na autobus do „velkého světa“. A onen „velký svět“ je pozoruje nepatrně skrze prsty, nikoli kvůli vzhledu, kterým se neliší, ale kvůli jistotě a rychlosti s kterou brázdí jeho ulice.

Užívala jsem si vždycky ty okamžiky, kdy jsem se coby studentka gymnázia, oblečená do starých vlněných svetrů, barevných sukní a punčoch, toulala blátivým městem. Kapsy plné šípků a listí a pomalá chůze kontrastovaly s pohybem lidí „z hor“. Jakmile jsem ale byla mimo město, v nenáviděném oblečením z tržnice, ostatními považovaným za elegantní a módní, jsem chystala dřevo, hrabala listí a žila stejnou prací, jako mí předkové. Ještě teď cítím pach mokrého listí, studenou hlínu a kouř ze začátku topné sezony.

Jakoby to už bylo všechno pryč, jenom jako historická freska o životě v minulém století. Už druhý podzim budu trávit v Praze. Město milované turisty i průvodci, opěvované, stověžaté. Nafoukané, povrchní a nudné. Závistivé. Jakoby kolem byl obehnán ostnatý drát s nápisem „Ročním dobám vstup zakázán!“. Stromy v parcích se stydí změnit barvu, sotva se spadlý list dotkne země, je zameten pořádkovou službou, tráva se nezelená ani nežloutne. Jedině oblečení bezdomovců se mění podle počasí, jedině změny teplot vzduchu jsou ve městě patrné. Běžní obyvatelé se více řídí opožděnou módou než vlastními pocity. A pak se diví, když se doslechnou že i v Praze by mohl začít padat sníh.

I mě už tento životní styl začal pohlcovat. Koupila jsem si první boty na podpatku, lak na nehty, sluneční brýle… a pak se ochladilo, začal foukat vítr a já jsem si uvědomila, že moje zimní oblečení, pohodlné svetry, pletené rukavice a barevné šátky jsou daleko na východě. Jakoby mi moje kořeny chtěly dát facku. (Tak ty sis myslela že budeš šik? Teď si to vyžereš, budeš po městě chodit v oblečení, ve kterém bys nešla ani sbírat odpadky) Veškeré moje teplejší svršky zoufale volají po vyprání, po uložení do krabice s nápisem „montérky“ nebo po nejbližší popelnici. Stydím se za sebe, jako jsem se nikdy nestyděla. Proti tomu je nachlazení a bolest hlavy jenom dodatečný detail.

A tak prosím Jadwigu, aby vydržela, aby počkala než zase stanu na svou „rodnou hroudu“. Aby otevřela zimě dveře až v den svého svátku. Protože jinak pouť na její počest odležím v posteli, nepřecpu se marcipánu, nebudu zmrzlými prsty uždibovat cukrovou vatu a nebudu tlačit auto zapadlé v blátě. Prostě, jinak to nebude ta pravá Jadwiga.

You Might Also Like

0 komentářů